V procesu: Šest neděl, o kterých se nemluví

Karolína píše knihu, já fotím.

Dnes je tomu rok, co jsme s Karolínou jely do Ostravy na naše první focení pro projekt o šestinedělí. Při té příležitosti jsme se rozhodly, udělat spolu rozhovor.

Karolína: Zajímá mě, jestli na focené ženy myslíš i po focení či během toho, co fotky upravuješ. Nebo zaklapneš počítač a jdeš dál?

Tereza: Určitě ve mně zůstávají. Není to tak, že bych jejich příběhy hned vytěsnila nebo zapomněla – možná jednou, za pár let. Některé příbehy byly dost silné a myslím, že si je budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ale neanalyzuju je, snažím se v nich moc nešťourat. Taky se stává, že se mi lidi svěřují i mimo náš projekt, jako bych byla nějaký polo odborník na ženské příběhy, že už jsem toho prý slyšela hodně a mohla bych jim poradit. Ale já to spíš vnímám tak, že jsem pozorovatel. Nasávám tu atmosféru, vnímám, co se tam děje. Je to uložená vzpomínka jako ty fotky na disku.

Karolína: Co bys sis přála, aby si lidi z tvých šestinedělních fotek odnesli?

Tereza: Asi bych si přála, aby v nich mé fotky vyvolaly větší empatii – k ženám, k matkám – ať už to jsou jejich partnerky, kamarádky, mámy, nebo třeba babičky. Mám totiž pocit, že i když se věci v čase mění, tak některé zůstávají pořád stejné. Matka a dítě v šestinedělí – ty archetypy zůstávají od antiky až doteď. A možná bych si přála, aby se lidi pokusili i o určitý nadhled – že neexistuje jeden správný příběh. Každý z nás si prochází něčím jiným a to, co je správné pro jednoho, nemusí být pro druhého.

Karolína: Mně se na tvých fotkách z šestinedělí líbí, že jsou hodně tělesné. To se většinou moc neukazuje. Když se ženy nebo celé rodiny nechávají fotit s čerstvě narozeným miminkem, tak to často bývá takové načančané. A to, že většinu šestinedělí strávíš v posteli, splavená, kojící, a mlíko ti teče všude, už nikdo nevidí.

Tereza: To je podle mě taková daň doby. Lidi se chtějí ukazovat v určitém světle, často i nevědomky v zažitých stereotypech. I když si myslí, že jsou „jiní“, stejně se tam ten vliv nějak protlačí. Možná jsme my dvě trochu mimo – snažíme se o autenticitu, ale kdo ví, jak blízko k ní vlastně jsme.

Karolína: To je možný.

Tereza: Každej má tu hranici jinde. A pro někoho jsou možná i moje fotky až moc „krásné“. Nedávno mi jedna bezdětná žena řekla, že když mé fotky viděla, úplně jí to dojalo a začala přemýšlet o dětech. Že jí to přišlo takové ňuňu a milé.

Karolína: Tak v tom případě v nich možná viděla jen to, co chtěla.

Tereza: No právě. Fakt záleží na tom, kdo se dívá. Dnešní doba je nastavená na hezké fotky do alba. A kdo chce mít vzpomínku na rozpraskaný bradavky? A taky je myslím podstatné, že jde o projekt, ne o zakázku. A že jsem na to dvě! Když nějakou ženu v šestinedělí navštívíme, tak má sice pěkné fotky, ale podle mě pro ně bývá hlavní to, že tam jsme my – dvě empatické osoby, které si vyslechnou její příběh. Popovídají si, otevřou se, mají k nám důvěru. To je hodně důležité, a pak je to vidět i na fotkách.

Karolína: Jedna z otázek ve tvém seznamu byla – co mě na projektu Šest neděl, o kterých se nemluví překvapilo. Jedno z těch překvapení je právě tohle – že je tolik žen, které nás k sobě pustí. Někdy tomu nemůžu až uvěřit. Jsme pro ně úplně cizí lidi a pustí nás do tak intimních situací.

Tereza: A čím myslíš, že to je? Co to o nás nebo o naší společnosti říká?

Karolína: Asi jsme otevřenější než naši rodiče. Nevadí nám ukázat situace, které byly dřív naprosté tabu – bradavky, vložky, o psychice nemluvě. 

Tereza: U spousty těch žen cítím, že to dělají i proto, aby jejich příběh někomu dalšímu pomohl. Sdílení má velkou sílu. Názor odborníka je sice fajn, ale někdy prostě potřebuješ slyšet, že někdo jiný si tím taky prošel a přežil. A to se nemusí týkat jen šestinedělí. 

Karolína: Vzpomínáš si na jedno naše focení ženy, kde byla přítomná i její máma, která si brala starší dítě a zároveň se ptala: „A co vy tady jako budete dělat? Z toho, co si mi říkala, jsem teda moc nepochopila.“ Měla jsem z té situace pocit, že se žena za to focení trochu stydí.

Tereza: Jo, vybavuju si to. Naše mámy ale vyrůstaly v přesvědčení, že tyhle věci se mají skrývat. Nechat se fotit nahá? Už to samo o sobě je pro ně těžko představitelné. Po porodu? Doma? S miminkem? Žena podle mě věděla, že by to máma a její generace úplně nechápala. 

Karolína: Myslíš, že náš projekt mohou ocenit i starší ženy?

Tereza: Určitě, dokonce jsem dostala i pozitivní ohlasy od starších žen, které samy zažily náročné šestinedělí – i když už je to třeba dvacet nebo třicet let. Myslím, že chápou, co se na těch fotkách děje. Naše babičky… to nevím. To bych se nejdřív musela zeptat té mojí.

Karolína: Mojí babičky se rozhodně ptát nebudu – ta by se křižovala. A moji rodiče jsou toho názoru, že dělám úplnou kravinu… Pamatuješ, jak jsme se bavily o tom, proč Šest neděl, o kterých se nemluví vlastně děláme? Pro mě je jeden z těch důvodů to, že když jsem poprvé porodila, tak mě úplně šokovalo, jak moc těžké to je – fyzicky i psychicky. A že se jedná o takové veřejné tajemství, protože všichni – doktoři, porodní asistentky, ženy, které rodily před námi – to moc dobře vědí – a stejně tě nikdo předem nevaruje.

Tereza: Mě varovali, ale já je neposlouchala.

Karolína: Co říkali?

Tereza: Že to bude těžký. Ale spíš tak obecně – že rodičovství je náročný. Nikdo mi neřekl, co se bude v šestinedělí odehrávat uvnitř mě. 

Karolína: Přesně! Já si představovala, že „těžký“ znamená, že nemáš na sebe čas, nebo že dítě občas brečí. Ale na ten rozpad všeho, co jsi do té doby byla – před tím mě nikdo nevaroval.

Tereza: Mně hodně pomohlo, když jsem v těhotenství slyšela příběhy jiných žen. Jedna moje kamarádka ze Slovenska mi vyprávěla o svých dvou porodech v pozitivním smyslu, ale realisticky. Vyprávěla o tom s takovým klidem a lehkostí, že jsem si řekla: „Jo, to zvládnu taky.” Uklidnilo mě to. Dokonce jsem si pak vybrala porodnici, kde ona sama rodila. Když jsem pak měla problémy s kojením, psaly jsme si spolu přes Instagram. Řekla mi, že první dítě skoro vůbec nekojila a druhé, že bylo plně kojené, a dneska jsou obě dvě úplně stejně často nemocné. Že si s tím nemám dělat tolik starostí. Že to bude v pohodě, i kdybych teď přestala kojit. Ten její nadhled mi moc pomohl. Že to může být i jinak, a že je to v pořádku. Myslím, že v průběhu našeho projektu jsem zjistila, že některé věci ohledně mateřství se přeceňují, a že by se mělo mnohem více dbát na zdraví ženy. Pořád se jen mluví o tom, co je nejlepší pro dítě – kojení, bonding, přirozený porod… Jasně – když jde všechno podle plánu, tak je to super. Ale ne za cenu toho, že se máma úplně rozloží. Co z toho, že rok kojíš, když jsi z toho psychicky mimo?

Karolína: Taky to tak vnímám. Jenže ten společenský tlak – když nekojíš, tak nejsi dobrá máma nebo si to ulehčuješ – je neúprosný. Taky jsem si až s odstupem času uvědomila, jak moc jsem byla v některých přístupech k péči o dítě zmasírovaná a řešila jsem něco, co vlastně nebylo tak důležitý – Můžu dát dítěti dudlík? A když se mnou teď spí v posteli, za kolik let se odstěhuje do vlastní? Na tebe mám ještě jednu otázku – jak dlouho ti trvalo zvyknout si na roli mámy?

Tereza: Víš co? Mně přijde, že si na to zvykám pořád. A možná budu celý život. Že to je stav, který nebude nikdy hotový. Začátky s miminky jsou určitě nejintenzivnější, ale to dítě se neustále vyvíjí, jeho potřeby se mění a ty se musíš měnit s ním.

Karolína: Já jsem čekala, že mi někdo řekne: „Vydrž, po šestinedělí se to srovná!“ A ono ne.

Tereza: Ta úleva nepřijde ve formě, kterou očekáváš. Pomůže až to, když přestaneš čekat na „normální stav“ a přijmeš, že to je prostě cesta. Že cílem není nějaká stabilita, ale schopnost na tu změnu reagovat… Jaký máš pocit, když poprvé vidíš fotky, které jsem na návštěvě žen v šestinedělí pořídila? 

Karolína: Občas si po samotném focení říkám – škoda, takovou situaci už asi máme zachycenou. Ale pak mi výsledné fotky pošleš a já jsem dojatá. A když je pak vidím pohromadě – všechny ty ženy, jejich děti, různé životní příběhy – dělá mi to radost. Pamatuješ si, jak jsme říkaly, že nafotíme tři ženy v šestinedělí a bude hotovo?

Tereza: Jo, ale já jsem už tehdy věděla, že tři nebudou stačit. Knihu bychom z nich možná udělaly, ale nebylo by to tak bohaté a vizuálně silné. 

Karolína: Mně občas lidi říkají, že už těch fotek musíme mít hrozně moc, že se nám to ani do knihy nemůže vejít. Ale mně se zdá, že bychom tenhle projekt mohly fotit dalších deset let.

Tereza: Vnímám to stejně. Někdy mám sice pocit, že se ty situace a příběhy opakují, že už nemůže přijít nic nového. Pak si ale dáme pauzu, třeba měsíc nikam nejedeme, a mně už to chybí a říkám si, že bych se zase jela podívat na nějaké mimino. 

Děkujeme všem ženám, že nás pustily tak blízko. 

Pokračujeme ve focení i ve sbírání příběhů. Průběh projektu můžete sledovat na našich instagramových profilech @karolina_minarikova_krupkova a @tereza.valner.

P.S.: Rády bychom v rámci propagace knihy uspořádaly i výstavu fotografií. Pokud byste věděli o vhodném místě, nebo pořadateli, napište nám.