Kořeny v zemi, inspirace ve skle – rozhovor s Adélou Lakomou, která stojí za značkou Dosena

Rozhovor s Adélou Lakomou, zakladatelkou značky Dosena, se vine stejně přirozeně jako roční cyklus její zahrady. Mluvíme spolu o skle i rostlinách, o řemesle i intuici, o dědictví předků i vlastním hledání. Zahrada a dílna se v jejím životě prolínají – jedno je místem fyzické práce, druhé místem soustředění a tvorby. Obě ale nesou stejný význam: jsou prostorem, kde se rodí inspirace, kde je nutná trpělivost a péče, a kde se ukazuje, že tvořit znamená být v dialogu s časem, krajinou i se sebou samou.

Tereza:
Ten dům se zahradou, kde žiješ a máš i ateliér – tam jsi vyrůstala?

Adéla:
V podstatě ano, je to pro mě přirozené prostředí.

Tereza:
Kdo se o tu zahradu staral předtím?

Adéla:
Děda. Ten byl hlava rodiny i hlavní zahradník. Pracoval jako ředitel místního družstva, kde dělala celá rodina, všechno se kolem toho točilo. I koloběh roku – práce na polích, žně, sklizeň chmele. Odmalička jsem byla součástí toho rytmu. Nebylo to tak, že by mě někdo nutil, spíš jsem byla na takový cyklus zvyklá. Ale hlavní hospodáři byl děda s babičkou, oni to měli pod palcem.

Tereza:
Tvoji rodiče ne?

Adéla:
Taky, ale mamka neměla k zahradě takový vztah, věnovala se jiným věcem. Táta se hodně věnoval práci v rámci družstva. Takže hospodařili hlavně babička s dědou.

Tereza:
Ty jsi to převzala po nich?

Adéla:
Vlastně ano. Přirozeně. Během školy jsem k tomu vztah neměla, ale čím jsem starší, tím víc cítím sepětí s rodinnou tradicí. I když to člověk odmítá, nakonec si k tomu cestu najde. Nikdy mě nenutili, sama jsem k tomu postupně došla.

Tereza:
Mám to podobně. Moji rodiče byli fotografové. V tom jsem vyrůstala. Doma se pořád řešily fotky. Mamka mě brala na zakázky, jezdily jsme fotit kostely. Táta zvětšoval fotky v koupelně. Když jsem tam vlezla, pokazila jsem mu práci a byl z toho vztek. Ale i přes spory jsem tím nasákla. I když nechceš to, co se řeší doma, tak se tě nakonec dotkne. Kdy u tebe vznikla potřeba tvořit, inspirovat se zahradou a cykličností přírody?

Adéla:
Já vlastně utekla ke sklu. Mohla jsem si vybrat, co budu studovat, ale mamka mi zemědělku  jasně zakázala.

Tereza:
Proč?

Adéla:
Možná jí to nepřišlo dost dobré.

Tereza:
Chtěla pro tebe něco „lepšího“?

Adéla:
Asi v tom neviděla perspektivu. Všichni u nás v rodině pracovali v zemědělství, ale ona to vnímala jinak.

Tereza:
A tak ses dostala ke sklu?

Adéla:
Ano, náhodou. Ale rodinnou tradici jsem začala do skla vkládat až na konci vysoké školy. Ráda jsem kombinovala různé materiály, nejen ty přírodní. V ateliéru Design skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně jsme si mohli vyzkoušet různé formy – objekty, performance, někdy i úplně jiné materiály. Ateliér byl otevřený všemu. A to mě přivedlo k tomu, že jsem mohla zapojit i svou rodinnou tradici a vtisknout do toho víc sebe. Jedna z prvních prací, ve které jsem poprvé propojila svět zemědělství, se světem sklářství, byla diplomka. Kombinovala jsem v ní sklo se slámou, senem a půdou. Vznikly z toho velké objekty. Po škole jsem chtěla tenhle princip převést do užitkových věcí, které bych mohla nabízet.

Tereza:
Myslíš, že člověk v určitém období potřebuje tvůrčí svobodu – zázemí, které mu ji poskytne? Měla by to podle tebe být role školy? Aby si studenti našli něco, z čeho mohou čerpat inspiraci i později? 

Adéla:
Ano, ale je to můj subjektivní názor. Dneska bych už možná neměla čas ani prostor na věci, které mě tehdy napadly. Ta škola byla inkubátor různých myšlenek a směrů, kam se můžeš vydat. Bez ní by to taky šlo, ale tam byl prostor – čistý stůl, na který jsem mohla skládat věci a zkoušet, co mi vyhovuje.

Tereza:
To je vlastně i taková forma sebepoznání, které by na škole měla proběhnout. Aby člověk odcházel s pocitem, že ví, co chce dělat, nebo v sobě objevil nějaký potenciál. To je super, že jste to tak měli.

Adéla:
Za nás to tak opravdu bylo. Hodně jsme přemýšleli nad vlastními tématy. Design skla se tolik neřešil, spíš jsme mohli vyjádřit osobní věci. Vedoucí dokonce rádi přijímali studenty, kteří neměli zkušenosti s uměleckými školami. Byli „nepolíbení“ sklem, takže neměli žádné zábrany a mohli zkoušet věci, které by mě, znalou řemesla, ani nenapadly. Na střední šlo o řemeslo, abychom ovládli práci se sklem. Na vysoké jsme měli prostor zjistit, co chceme daným materiálem vyjádřit. Ale nejen sklem – i dalšími médii.

Tereza:
Máš někdy pocit, že by člověk takový prostor potřeboval i po škole? Já jsem po studiu už jedenáct let a často mi chybí vedení nebo někdo, s kým bych mohla věci konzultovat. A taky tvůrčí svoboda – půl roku intenzivně pracovat jen na jednom tématu. Přijde mi, že po škole už se to těžko zařídí. Ve škole tě všichni podporují, rodina se ptá: „Jak jde škola?“, jsi tlačená k tomu studovat. Ale teď kdybych řekla, že si na půl roku beru volno jen na přemýšlení a tvorbu, působilo by to bizarně. Nedokážu si představit, že by se mě někdo zeptal: „Na čem děláš?“ a já odpověděla: „Mám volno, tvořím. Za půl roku uvidíme.“

Adéla:
To by bylo skvělé! Mně přijde, že naše škola nabízela obrovské možnosti, které jsme brali jako samozřejmost.

Tereza:
Byli jsme naivní, nevděčné děti.

Adéla:
Přesně. Všechno fungovalo – stroje, vybavení, materiál v podstatě zadarmo. Měla jsem prostor dělat, co chci.

Tereza:
A ještě tam byli odborníci, se kterými se to dalo probrat. Plus spolužáci, kteří řešili to samé.

Adéla:
Ta komunita v ateliéru byla hodně důležitá. To mi dnes chybí – pravidelně se scházet s lidmi, kteří řeší podobné věci, konzultovat je, dávat si zpětnou vazbu. Po škole jsem postrádala hlavně konzultace. A samozřejmě dílny. Už na střední jsem je měla k dispozici, dlouhé roky jsem mohla pracovat kdykoli. A najednou se dveře zavřely.

Tereza:
Brusírny, hutě… Co teď?

Adéla:
Přesně. Ty stroje nejsou levné a po škole si člověk nemůže jen tak pořídit vlastní dílnu. Takže šok byl v tom, že jsem neměla s kým věci řešit – ani kde.

Tereza:
Nahrazuje ti to třeba práce na zahradě? Tu hravost, jakou dávala škola? Říkala jsi, že jsi dělala i performance… Vnímáš zahradu jako prostor, kde se manuálně odreaguješ od byznysu a produktů?

Adéla:
Určitě. Zahrada je pro mě kontrast k dílně. Ve skle musíš být opatrná, všechno je křehké. Na zahradě si vezmu nástroje a mám volnou ruku. Dělám pokusy, vedu si zápisník – co jsem zasadila, co funguje, která odrůda se osvědčila. Je to taky kreativní proces plný překvapení. Mám ráda spolupráci – když každý přinese svůj pohled. Tak je to i s focením s tebou. A stejně vnímám zahradu – spolupracuje se mnou. Někdy je to těžší, ale vždycky z toho něco vznikne, překvapí mě. Už v tom nejsem sama, ale v dialogu s krajinou.

Tereza:
Když jsem byla u tebe na zahradě, hodně jsem vnímala, kolik práce do ní dáváš. Ani jsme o tom nemusely mluvit a stejně bylo jasné, že je to obrovsky náročné a zároveň velký závazek – podobně jako práce se sklem. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak moc mi v kreativním životě po škole chybí věci, které nám tehdy byly přirozeně dané – komunita, inspirace, prostor pro sebepoznání a objevování nových nápadů. Dnes už nám to nikdo neorganizuje, musíme si ten čas a prostor vytvářet sami a vědomě o ně pečovat. Přijde mi, že je to vlastně určitá péče o mysl – jako když se staráš o zahradu, která tě pak odmění. Ty máš to štěstí, že máš skutečnou zahradu, která ti inspiraci přináší a je to v ní přímo hmatatelné. Ale každý by měl mít něco podobného, co pro něj funguje – pro někoho je to sport, procházky nebo úplně jiná činnost. Jde o to mít prostor, který tě vrací zpátky k sobě a k inspiraci. U tebe to působí, jako by člověk mohl vejít do zahrady a vstoupit přímo do tvé hlavy. Zároveň je v té práci přítomná i stopa tvých předků – jako bys jejich odkaz nesla dál a z úcty k dědovi pokračovala tam, kde on skončil. A právě proto ti zahrada nejen bere čas a energii, ale zároveň tě inspiruje. Ten proces se pak odráží i ve tvých výrobcích a dává jim symbolickou hloubku.

Adéla:
To jo. Zahrada je pro mě vášeň, hodnotově to má stejnou váhu jako sklo. Čas ale vnímám jinak. V dílně jsem od rána do pěti a udělám třeba tři skleničky. Pak jdu na zahradu – od šesti do tmy – a za kratší čas zvládnu obrovské množství práce. Čas v ateliéru a na zahradě běží úplně jinak. Takže se to vyvažuje.

Tereza:
Pracuješ v dílně opravdu od rána do odpoledne?

Adéla:
Ráno vždycky obejdu zahradu, zaliju, zkontroluju, jestli je všechno v pořádku. Utrhnu si diviznu nebo pár bylinek a naladím se tím do dne. Pak jdu do dílny, kde jsem většinou až do pozdního odpoledne. Nedávno mi ale došlo, že se vlastně často cítím jako kytka. V létě roste, dává všechnu energii ven – do listů, do květů, do světa. A na podzim tu energii stahuje zpět do kořenů, aby ji tam uložila. A já to mám podobně. V létě mě to táhne ven do zahrady, kde vše žije a bují, a s příchodem podzimu se stahuji zpátky do ateliéru. Tam se cítím nejvíc doma, nejvíc produktivní, jako by se energie soustředila dovnitř. Během léta jsem taky samozřejmě v dílně, ale přijde mi, že skutečně tvořivá a koncentrovaná energie se ke mně vrací právě na podzim – jako by se stáhla pod zem a znovu se objevila v ateliéru.

Tereza:
Dokázala bys porovnat, jak se v zimě chová zahrada, a jak máme tendenci chovat se my, kreativci?

Adéla:
Myslím, že bychom si měli vzít příklad z přírody. V zimě ubrat. Je to přirozené pro všechny organismy. Ale zároveň má člověk víc času být v hlavě, přemýšlet a hledat nový směr.

Tereza:
A jde ti to? Dopřát si v zimě klid a nebýt frustrovaná, že nic neděláš?

Adéla:
Na podzim si vždycky říkám: „Příští rok už nezaseju.“ Ale jakmile na jaře vykvetou sněženky, hned mě to zase nakopne.

Tereza:
To je stejné, jako když si v dubnu říkáš: „Seru na to, nechám se zaměstnat.“ A pak zase pokračuješ dál.

Adéla:
Přesně. Je těžké znovu „vyrašit ze země“ a najít sílu rozkvést. Jsme na to napojeni víc, než si uvědomujeme.

Tereza:
To je pravda. Takové napojení za kasou nezažiješ. Já s tím bojuju. Mám v hlavě, že bych měla mít stabilní tok zakázek. Ale to dlouhodobě nefunguje. Možná stojí za to to přijmout – únor, březen si dát pauzu, odjet pryč, cestovat, a pak vymyslet, co dál.

Adéla:
Přesně. Nemít deprese z toho, že nechodí zakázky.

Tereza:
Ale okolí nás do toho tlačí, společnost taky.

Adéla:
Jo, ale nás je hodně. Mohli bychom si všichni hromadně říct: „Je to na nic.“

Tereza:
A dát si společné prázdniny v březnu a dubnu.

Adéla:
Sejít se u moře.

Tereza:
To by bylo hezké.

Adéla:
To bych všem přála. Myslím, že by to neslo ovoce.

Tereza:
Když se přizpůsobíš ročním rytmům, nejvíc sklízíš. Když jsi tam každý den, staráš se, dáváš zahradě, co potřebuje, odmění se nejhezčími květy. A platí to i pro tvorbu. Někdy zjistíš, že něco neroste – stejně jako když spolupráce nesedí.

Adéla:
Ano.

Tereza:
Co v zahradě neroste, to tam nedáš. Nemá smysl tomu věnovat energii. Někde jinde to ale může kvést nádherně. Každý si musí najít, co mu funguje. A to pak zaručí pestrou a krásnou „zahradu“. A pak ti tam přiletí i nečekaní hosti. Jak se jmenoval ten motýl?

Adéla:
Lišaj.

Tereza:
Ano, ten růžový, co jsi posílala. Byl nádherný, i ten lipový.

Adéla:
Přesně. Když je zahrada krásná, klienti se hrnou.

Tereza:
To už je jen třešnička na dortu – když se objeví něco takového. A sledovat, jak po zahradě chodí kočky – je to vlastně prostor i pro někoho dalšího. Myslím, že z toho můžeme brát inspiraci, pečovat i o sebe. Když něco nedává smysl, proč do toho dávat energii, když ji můžeme věnovat něčemu, co pak samo přitáhne nové věci?

Adéla:
A pak má člověk radost. Oni přiletí sami. Možná se tam i vylíhli, kdo ví.

Tereza:
Dokázala bys porovnat, jak se v zimě chová zahrada, a jak máme tendenci chovat se my, kreativci?

Adéla:
Myslím, že bychom si měli vzít příklad z přírody. V zimě ubrat. Je to přirozené pro všechny organismy. Ale zároveň má člověk víc času být v hlavě, přemýšlet a hledat nový směr.

Tereza:
A jde ti to? Dopřát si v zimě klid a nebýt frustrovaná, že nic neděláš?

Adéla:
Na podzim si vždycky říkám: „Příští rok už nezaseju.“ Ale jakmile na jaře vykvetou sněženky, hned mě to zase nakopne.

Tereza:
To je stejné, jako když si v dubnu říkáš: „Kašlu na to, nechám se zaměstnat.“ A pak zase pokračuješ dál.

Adéla:
Přesně. Je těžké znovu „vyrašit ze země“ a najít sílu rozkvést. Jsme na to napojeni víc, než si uvědomujeme.

Tereza:
To je pravda. Já s tím bojuju. Mám v hlavě, že bych měla mít stabilní tok zakázek. Ale to dlouhodobě nefunguje. Možná stojí za to to přijmout – únor, březen si dát pauzu, odjet pryč, cestovat, a pak vymyslet, co dál.

Adéla:
Přesně. Nemít deprese z toho, že nechodí zakázky.

Tereza:
Ale okolí nás do toho tlačí, společnost taky.

Adéla:
Jo, ale nás je hodně. Mohli bychom si všichni hromadně říct: „Je to na nic.“

Tereza:
A dát si společné prázdniny v březnu a dubnu.

Adéla:
Sejít se u moře.

Tereza:
To by bylo hezké.

Adéla:
To bych všem přála. Myslím, že by to neslo ovoce.

Tereza:
Když se přizpůsobíš ročním rytmům, nejvíc sklízíš. Když jsi tam každý den, staráš se, dáváš zahradě, co potřebuje, odmění se nejhezčími květy. A platí to i pro tvorbu. Někdy zjistíš, že něco neroste – stejně jako když spolupráce nesedí.

Adéla:
Ano.

Tereza:
Co v zahradě neroste, to tam nedáš. Nemá smysl tomu věnovat energii. Někde jinde to ale může kvést nádherně. Každý si musí najít, co mu funguje. A to pak zaručí pestrou a krásnou „zahradu“. A pak ti tam přiletí i nečekaní hosti. Jak se jmenoval ten motýl?

Adéla:
Lišaj.

Tereza:
Ano, ten růžový, co jsi posílala. Byl nádherný, i ten lipový.

Adéla:
Přesně. Když je zahrada krásná, klienti se hrnou.

Tereza:
To už je jen třešnička na dortu – když se objeví něco takového. A sledovat, jak po zahradě chodí kočky – je to vlastně prostor i pro někoho dalšího. Myslím, že z toho můžeme brát inspiraci, pečovat i o sebe. Když něco nedává smysl, proč do toho dávat energii, když ji můžeme věnovat něčemu, co pak samo přitáhne nové věci?

Adéla:
A pak má člověk radost. Oni přiletí sami. Možná se tam i vylíhli, kdo ví.

Tereza:
Teď k budoucímu směřování – viděla jsem, že chystáš nový web. Dokonce už trochu vím, jak vypadá a moc se mi líbí!
Vnímáš u sebe nějaké milníky? Moment, kdy sis uvědomila, že je třeba něco změnit? Nebo je to spíš kontinuální proces?

Adéla:
Řekla bych, že oproti jiným kreativcům mám ultra pomalé podnikání. Některé věci u mě trvají dlouho. Teď po sedmi letech budu mít konečně nový web. Připadá mi to jako strom, který musíš roky zalévat, a teprve po čase přinese plody. Takže ano, trvá to, ale snad to o to víc bude stát za to. A posunulo mě třeba i to, že jsem změnila sklárnu. Uvědomila jsem si, jak moc záleží na tom, s kým spolupracuji. Ne že by předchozí spolupráce byla špatná, ale cítila jsem, že se musím posunout. Dlouho mi trvalo udělat ten krok, ale jsem ráda, že jsem ho udělala. Díky tomu se moje tvorba přiblížila tomu, co chci vyjádřit.

Tereza:
Co tě donutilo tu změnu opravdu udělat?

Adéla:
Nesouznění. Nešlo o kvalitu výrobků, spíš o komunikaci. Časem jsem zjistila, že i kvalita se zlepšila. Každá sklárna má svůj rukopis. Nemá smysl chtít po někom, aby dělal něco, co není jeho. Jako kdybys chtěla, aby v Moseru dělali ultra tenkostěnné věci – není to jejich rukopis. Uvědomila jsem si to a v pravou chvíli vznikla nová sklárna, která dělá přesně to, co potřebuju. Spolupracujeme spolu rok a půl a funguje to skvěle.

Tereza:
Jakou váhu pro tebe má volná tvorba? Performance, výstavy, práce, které nejsou určené k prodeji? Jak ji prezentuješ v rámci nového webu? Máš pocit, že volná tvorba je pro tebe zpestřením – jak pro tebe samotnou, tak pro zákazníky?

Adéla:
Ano, často mě posune dál. Třeba teď instalace ze „zamydlených“ rostlin na zámku ve Zlíně. Byla to obrovská práce i nervy. Na konci léta jsem sklidila hmotu ze zahrady – květiny, plevele, všechno možné. Namáčela jsem je do mýdla, zakonzervovala konkrétní okamžik roku. Některé rostliny pustily do mýdla barviva, takže se různě zbarvilo. Bylo to překvapivé, nevěděla jsem, co vznikne. Vytvořila jsem site-specific instalaci – velkou kupu rostlin zavěšenou v nice přímo na zámku. Bylo to rozměrově velké dílo, neprodejné, ale obohacující. Pro mě to byl skoro rituál – sklizeň, máčení, konzervace. Dodnes mám některé kousky doma. Je to zakonzervovaný čas, který může někdo třeba za třicet let znovu objevit.

Tereza:
Dělala jsi to přímo na zahradě?

Adéla:
Na dvoře.

Tereza:
A co na to lidi v domě?

Adéla:
Myslím, že si zvykli. Nejvíc podobných „šíleností“ jsem dělala na vysoké, takže už je to moc nepřekvapí.

Tereza:
Ti, kdo nemají kreativní myšlení, můžou reagovat pobaveně – že zas na dvoře patláš něco s mýdlem.

Adéla:
Asi už jen tiše přihlížejí.

Tereza:
Budeš svou volnou tvorbu prezentovat i na webu? Nebo zůstane stranou?

Adéla:
Zatím bude na webu jen sklo, ale do budoucna chci volné tvorbě dát větší prostor. Ráda bych víc zakomponovala samotnou zahradu – nejen jako inspiraci v motivech, ale aby přímo ovlivnila tvary a výsledek. Aby to byla spolupráce. Mám v hlavě i věci napůl užitkové, napůl volné. Uvidím, kam to povede.

Tereza:
Super. Víc otázek už nemám.

Adéla:
To nebylo špatné – jako když si spolu povídáme.

Tereza:
A o to šlo.

Tvorbu Adély můžete sledovat na jejím webu https://dosena.cz/

nebo instagramu  @dosena_glass